Je třeba přiznat pravdu!
Málo lidí na kontinentě dnes asi těžko pochopí revoluční snahy Jugomanského národa o navrácení jednoty a starých pořádků a to hlavně násilnou formou občanské války.
Avšak ten, kdo chce opravdu pochopit, musí se podívat do hluboké historie kontinentu, přesněji do roku 1905. V tomto roce byl kontinent ještě politicky jednotný, přesto se dělil na národní skupiny - Choroše (Igirjewci), Jugomance, Soluše (Soluzijci), Jižany (Krostomienci) a tzv. Kraluše (Moresnetci). Všechny tyto národy však neměli jednotné ideály a nebyli si rovni. Kraluši a Jižani byly vyšší vrstvou, naopak Choroši, Soluši a Jugomanci byly vystrnaděni na samý okraj neúrodné části kontinentu.
Choroši, tedy dnešní Igirjewci však včas pochopili, že se vyplatí podporovat výše postavené národy a tím se dostat do vyšších sfér vlivu.
Právě v roce 1905 začaly první rozpory mezi Jugomanci a Choroši (Igirjewci), které trvají dodnes v podobě občanské války v Jugomániji. Ale nepředbíhejme...v roce 1905 se Jugomanský národ pod vedením Nestora Makhna zbouřil proti společenství kontinentu a začal boj o svobodu. Avšak právě Choroši využili příležitosti zlepšit si reputaci u kontinentální vlády a Jugomance neočekávaně napadli a použili i samostříly. Bylo popraveno bezmála 3000 Jugomanců přímo na bojištích. Právě od této chvíle v sobě Jugomaci chovají chuť revolty a pomsty Igirjewu.
Jugomanci však nikdy nechtěli bojovat. Jugomanci na severu se živili lovem zvěře a ryb, jižneji pak zemědělstvím a pastevectvím. Téměř každý Jugománec i v 21.století umí jezdit na koni, jelikož i dnes tvoří Jugomániji především řídce obydlená pustina.